Historie a charakteristika plemene

Historie ze staré Číny

 Pekinéz je bezesporu jedním z nejstarších plemen psů vůbec. Jeho historie je těsně svázána s minulostí staré Číny – plné slávy, objevů, zvratů i úpadků. Většina původních prastarých dokumentů byla bohužel zničena, jisté však je, že již v roce 2356 př. n. l., odkdy se datují čínské dějiny, bylo plemeno pekinéz prošlechtěno a chovatelsky upevněno, počátky jeho chovu však sahají ještě mnohem mnohem dál. Jeho minulost je opředena spoustou půvabných pohádek, legend a pověstí – jedna z nich vypráví o zoufalé lásce lva, který se zamiloval do opičky – patron zvířat se nakonec nechal obměkčit a z tohoto nerovného svazku vznikl psík s důstojností, klidem, odvahou a hřívou krále zvířat a něžností, roztomilostí, chytrostí a maskou malé opičky.

 Celé minulé věky žil pekinéz ve výlučném prostředí císařského paláce a jeho zahrad, obklopen mohutnou zdí, skryt před zraky prostých lidí. Každý z nich měl přiděleného zvláštního strážce a pečovatele – mandarína nižší hodnosti a ten za něj ručil vlastním životem. Tento malý psík byl odpradávna oblíbencem čínských císařů a císařoven a představoval symbol všech ctností. Byl dokonce prohlášen za svatého a tak i uctíván. Pro svůj vzhled a ostražitou povahu byl přezdíván „lvím psíkem“. Byl vždy pokládán za něco neobyčejného, mimořádného, opředeného tajemnem. Přísně se dbalo, aby se ani jediný pes nedostal mimo dosah císařského paláce, byly k tomu využity všechny prostředky včetně trestů smrti. Okolnímu světu měl zůstat zcela utajen. I přes přísné tresty byla ale vidina vysokých zisků větší a občas se přece jen některý psík dostal za zdi paláce do rukou zámožných čínských občanů. Právě odchovy těchto soukromých chovatelů v pozdější době naštěstí mohly obohatit velmi úzký genetický základ chovu pekinézů v Evropě.

 Exkluzivita a výjimečnost pekinéze se odrážela v jeho exteriéru. Přísným a už na tehdejší dobu vysoce odborným výběrem chovných jedinců bylo prošlechtěno plemeno, které se tak odlišovalo od jiných psů. Pes malého vzrůstu, s krátkými, ale silnými lehce zakřivenými nožkami, aby neměl chuť utíkat z císařského paláce a dostat se tak do nepovolaných rukou, nebojácný jako lev, aby mohl vždy oznámit případného vetřelce a srdnatě bránit svého pána, s překrásnou bohatou srstí a lví hřívou mnoha rozmanitých barev, aby se vždy některý psík hodil k různým císařským rouchům, s dobře osrstěnými tlapkami, aby našlapoval tiše a nerušil klid komnat, s něžně zkráceným nosem jaký mají posvátné indické opice a okouzlujícíma hlubokýma očima. Tehdy chovatelé údajně rozeznávali tři velikostní kategorie pekinézů – nejmenší „rukávníkoví“ byli tak malí, že je jejich majitelé mohli nosit v rukávu šatů, prostřední „psi boha Slunce“ a největší „lví psi“, kteří svého majitele provázeli a bránili. Dnes již tyto kategorie nerozlišujeme, existuje pouze jediná varianta standardního pekinéze, ale vzhledem k tomuto pradávnému genetickému základu se i dnes můžeme občas setkat s rozdíly ve velikosti jednotlivých psíků. Cílem dnešních chovatelů však je ustálit standardní velikost (ani miniatura, ani monstrum).

 Evropský chov od r. 1860

 Zásadní zlom v osudech pekinéze přinesl až rok 1860, kdy angličtí vojáci vtrhli do vladařského sídla v Pekingu, zpustošili jej a zmocnili se drahocenné kořisti - pěti posledních psíků. Ostatní psi byli na pokyn císařské rodiny usmrceni, aby se nedostali do nepovolaných rukou. Evropský chov pekinéze založilo právě těchto pět jedinců, kteří byli předáni významným osobnostem anglické šlechty včetně samotné královny Viktorie. Po těchto pěti psících ještě ale následovalo několik dalších importů od soukromých čínských chovatelů, kteří získali pekinéze i přes přísné zákazy „načerno“ za veliké peníze od nepoctivých císařských ošetřovatelů – naštěstí se tak mohl zachovat pekinéz jako plemeno až do dnešní doby. Jako plemeno byl pekinéz schválen v roce 1896, jeho standard byl uznán o dva roky později. Kolébkou novodobého pekinéze je tedy Anglie, která dodnes udává trend v chovu.

Český chov od 20. století

 Je zřejmé, že pekinéz se objevil a choval v Československu již v předválečné době. Záznamy plemenných knih se bohužel nedochovaly, ale v roce 1946 vyšla kniha Bohuslava Braunera „Mikina“, ze které je zřejmé, že se pekinéz u nás jistě choval a odchovával již koncem 20. let minulého století. Je to úžasné, poučné a vtipné vyprávění, ve kterém popisuje autor mimo jiné i mimořádné výkony svého nezhýčkaného pekinéze – psa Mickey of Hongkong – a můžeme jen žasnout nad aktuálností jejího obsahu, poznatků a myšlenek! Přelom v české historii pekinéze nastal až v roce 1968, odkdy obliba tohoto plemene začala rychle stoupat. Bylo dovezeno několik jedinců, nejprve převážně z Polska – chov tohoto plemene byl v tehdejším Polsku poměrně populární díky nadšené chovatelce paní Halině Pasionek (ch. stanice Mitang), která jejich chov zachránila a udržela v období ničivé 2. světové války a po ní. Tehdejší polští pekinézové byli poněkud odlišného typu, než jaký se později prosadil díky anglickým importům. Byli mohutnější, delší a vyšší, s méně bohatou srstí a delším nosem. Tito jedinci však byli poměrně silní a zdraví, dobře se prosazovali v chovu a dožívali se vysokého věku. Po nich následovaly v 70. a 80. letech další importy už také přímo z uznávané Anglie, z Německa a Jugoslávie (kde se chovalo na anglických importech). Exteriér českého pekinéze se výrazně změnil a jeho chov se dostal na slušnou úroveň. Nebylo zvláštností se na výstavě setkat i s více jak stovkou představitelů plemene.

V současné době toto plemeno není v takovém rozmachu, přesto si stále udržuje své věrné příznivce, které okouzlilo svým úžasným exteriérem a jedinečnou povahou. Jistě není náhodou, že přežilo mnoho tisíciletí…

Charakteristika plemene

 Pekinéz je malý, ale robustní a těžký, dobře vyvážený, nízko u země stojící psík, důstojný a ušlechtilý, s bohatou srstí. Vzhledem má připomínat lva, má živý a inteligentní výraz. Je odvážný a věrný, nesmí být bojácný ani agresivní.

Nezalekne se tedy ani mnohem většího soupeře, sám je ale většinou nenapadá, je příliš hrdý. Své vymezené teritorium však brání velmi houževnatě, přestože není zbytečně uštěkaný. Jeho povaha je tedy především klidná a vyrovnaná - důstojná. 

Základním znakem plemene je tedy dobře stavěné tělo s těžkou kostrou, výborně osvalené. Ideální hmotnost nepřekračuje 5 kg u psa a 5,4 kg u feny. Psi musí vypadat malí, ale při nadzvednutí jsou překvapivě těžcí (má to své opodstatnění – lehká kostra je znakem přešlechtění). Hlava je velká, plochá mezi ušima, nos je velmi krátký a široký, se zcela plochým profilem (v linii čelo – brada). Nad čenichem probíhá vráska ve tvaru obráceného širokého písmene „v“, která však nesmí být tak výrazná, aby zakrývala oči nebo čenich. Důležité jsou velké a otevřené nosní otvory. Standardní pekinéz nesmí za normálních podmínek projevovat dýchací obtíže. Pigmentace nosní houby, očních víček a pysků musí být černá. Čelisti jsou široké a pevné. Oči jsou velké a kulaté, tmavé, nemají být příliš vystouplé. Trup je krátký se širokým prostorným hrudníkem a rovným pevným hřbetem. Nezbytná je správná stavba končetin, které musí být krátké a silné, hrudní lehce zakřivené, s pevnými rameny, pánevní dobře formované, v užším postoji. Tím je dán typický valivý, nezaměnitelný pohyb pekinéze – tzv. „pádlovaní“. Bezvadný pohyb daný správnou stavbou těla je jedním z nejdůležitějších kriterií při posuzování pekinéze. Ocas je vysoko nasazený, nesený lehce přetočený přes hřbet k jedné straně. Srst je velmi bohatá. Skládá se ze dvou vrstev: krycí srst je dlouhá, pevná a rovná, podsada je jemnější a velmi hustá. Srst tvoří hřívu kolem krku, dlouhé závěsy na uších, končetinách a na ocase. Bohatost osrstění nesmí být dohnána do takového extrému, aby překrývala „lví“ obrys těla nebo vadila v pohybu. U pekinéze jsou přípustné všechny barvy (kromě albínů a játrově hnědě vybarvených) a jsou zcela rovnocenné. Můžeme se u nich tedy setkat s celou škálou barev: např. bílými (velmi vzácně), krémovými, plavými, zlatými, červenými, šedými, černými i typickými strakoši. Všechny barvy mohou být žíhané či doplněné bílými znaky, jednobarevní (kromě bílých) mívají různě velkou tmavou masku (není ale nezbytná). 

V listopadu 2004 byl schválen nový lehce doplněný standard pekinéze – což je norma, podle které se chov plemene řídí a podle které se posuzuje na výstavách. Přísně se v něm dbá právě na to, aby se odchovávalo na zdravých jedincích, vykazujících především silné, dobře stavěné tělo a končetiny – výsledkem je pak bezvadný pohyb, který standard velmi zdůrazňuje, a potlačeny v něm jsou nesmyslné extrémy, které by psíkovi znepříjemňovaly život nebo zdraví.

Pro koho se hodí

 Každý zájemce o pořízení si jakéhokoli psa by si měl dobře uvědomit několik zásad. Přítomnost psa život každé rodiny emocionálně velmi obohatí a může být velikým přínosem – milým společníkem i pomocníkem při výchově dětí. Musíme si však uvědomit, že je to také velký závazek a zodpovědnost. Pes bude vyžadovat naši péči, čas, někdy i trochu odříkání, nemalé finance… Za to se nám ale mnohonásobně odmění spoustou krásných zážitků a radostí. Musíme si uvědomit, že je to závazek na 10 – 15 let. Obecně bychom měli plemeno vybírat nejen podle exteriéru (jak se nám líbí či vyhovuje), ale nezapomenout také na jeho povahu. Každé plemeno bylo vyšlechtěno k určitým účelům a tomu odpovídají právě jeho vrozené povahové rysy. Teriér – byť malý a roztomilý – vždy zůstane temperamentním teriérem, lovecké plemeno v sobě nezapře lásku k volnému pohybu a přírodě a lovecké instinkty, chrt bude vyžadovat spoustu volného pohybu.

Pekinéz je společenské plemeno vyšlechtěné právě proto, aby dělalo radost a společnost svému pánovi. Při správném kontaktu svého majitele bezmezně miluje a je mu velmi oddaný, k cizím bývá spíše rezervovaný. Rád zůstane vždy trochu nezávislý, při správném přístupu se dá ale velmi dobře vychovat. Není to však plemeno určené k razantnějšímu výcviku. Při jeho výchově se musíme vyvarovat chyb – musíme pamatovat na to, že je to pes velmi hrdý a ješitný – a využít toho. Nešetříme chválou a dáváme si velký pozor na trest! – zcela postačí důrazné okřiknutí, maximálně plácnutí složenými novinami (ale to jen v krajním případě!!). Nikdy netrestáme psa rukou! Mohl by se naučit po ní chňapat a napadat. Ruka slouží k hlazení a pomoci. Při jeho výchově musíme být důslední a vždy dát jemně, ale nekompromisně najevo, kdo je „ve smečce = rodině“ pánem. Vychovávat musíme srdcem – pak z našeho pekinéze vyroste jedinec s úžasnou osobností, který nám bude dělat výborného společníka a se kterým zažijeme spoustu radostí. Při dobré péči se dožívá vysokého věku 13 – 16 let, výjimečně i více.

Pekinéz patří k malým plemenům psů. Jeho hmotnost v dospělosti se pohybuje kolem 5 kg, kohoutková výška kolem 20 cm. Je to tedy ideální plemeno i do malého městského bytu, lze s ním jednoduše cestovat, můžeme ho vzít všude s sebou, nebude obtěžovat nebo překážet. Do jeho krmení nebudeme muset investovat vysoké finanční částky, přestože budeme krmit kvalitně. Nebude po nás vyžadovat dlouhé hodiny strávené volným pohybem venku. Postačí mu pravidelné nedlouhé denní procházky, ale samozřejmě je šťastný může-li se vyřádit na volném prostoru nebo vezmeme-li ho s sebou do přírody (naši psi s námi byli v lese na houbách, někteří rádi plavou v písáku). Pokud je přivyklý a trénovaný zvládne i úměrně delší procházku v příznivém počasí (není-li horko) hravě (moje první fena ušla v pohodě několik kilometrů, zvládla cviky základní poslušnosti – jen je třeba se psu více věnovat a mít štěstí na správné štěně). Volný pohyb také miluje a potřebuje. Divili bychom se, jakou rychlostí jeho krátké nožičky dokáží „upalovat“. Může-li část času strávit pohybem po vlastní zahradě, je to samozřejmě ideální. Není to ale plemeno, které bychom mohli trvale ubytovat venku. Životně důležitý je pro něj kontakt s jeho majitelem. Potřebuje hodně lásky, ale dokáže ji mnohonásobně vrátit! Pekinéz je v dospělosti velmi klidný a vyrovnaný, zbytečně doma neruší neustálým nervózním pobíháním. Nepatří mezi uštěkaná plemena, návštěvu nebo vetřelce ve svém teritoriu (zahradě, bytě) ale ohlásí spolehlivě (to se někdy hodí, neslyšíme-li zrovna zvonek). Nezničí nám nábytek okusováním, zůstane-li doma sám, zabaví ho různé hračky (pískací, plyšáci, míčky, hračky z buvolí kůže). Je velmi srdnatý a dokáže se sebevražedně postavit i několikanásobně většímu a silnějšímu soupeři, šarvátky ale zbytečné nevyhledává, na to je příliš hrdý..

Pekinéz je plemeno s bohatou srstí. Jeho úprava při pravidelné péči, ale není tak náročná, jak by se mohlo zdát. Náročnější na úpravu je ve štěněčím věku, kdy je ještě velmi jemná a zvláště na některých partiích při nedokonalé péči může nepříjemně zplstit. U dospělého pekinéze má srst pak již jinou strukturu - je rovná a pevná, s bohatou podsadou, ne tak jemná jako u jiných dlouhosrstých plemen, k jeho úpravě tedy postačí několik minut kartáčování zhruba 1x – 2x týdně – a ty si dokážeme vždy najít, třeba večer při sledování televize. Musíme jen dohlédnout na to, aby se srst na citlivých partiích – za ušima, na zadních nohách a za předními končetinami nezaplstila – zvláště v období línání. Budeme-li chtít o srst pečovat denně (nebo téměř denně), samozřejmě to bude znát – bude pak delší a krásnější, což je důležité zvláště u výstavních jedinců, záleží jen na nás kolik času budeme chtít obětovat, psovi je tento úkon příjemný a u dobrého chovatele je na něj již od útlého věku přivyklý. Krásná a pěstěná srst je největší ozdobou pekinéze a chloubou jeho majitele, ale skutečně to není zase tak náročné. Srst pekinéze se koupe jen zcela výjimečně (tím samozřejmě nemyslím osprchování spodní části těla po procházce v nepříznivém počasí, ale celkové vykoupání za použití šamponu). Při pravidelném kartáčování to jeho srst nevyžaduje a zůstává čistá, naopak časté koupání může velmi uškodit její struktuře. Srst se nestříhá, chrání psa nejen v chladu, ale také před horkem – izoluje.

 Pekinéz je krátkolebé plemeno, takže na to samozřejmě musíme myslet stejně jako u jiných takových plemen v horkých dnech. Musíme se chovat rozumně a nenutit ho k dlouhým procházkám, je-li venku kolem 30¨C, počkáme, až se navečer ochladí. Nejpříjemnější také nebude společná dovolená u jižního moře v červenci a pozor si musíme dát především v autě, je-li horko. (Při takovém cestování se výborně osvědčují chladicí vložky zabalené do ručníku a umístěné v přepravce. Pes sám pozná, že je mu to příjemné, a my máme po problému.) Pokud by náhodou přece jen došlo k nepříjemné příhodě a nám se zdálo, že náš pes ztíženě dýchá nebo - v krajním případě - mění barvu, okamžitě ho musíme jakkoli rychle zchladit (např. namočením do chladné vody) – ale to jsou skutečně krajní příhody a většina majitelů, bude-li se chovat rozumně, se s nimi nikdy nesetká.

 
Výběr štěněte 

 Jsme-li tedy přesvědčeni, že jsme vybrali to pravé plemeno, nezbývá než kontaktovat toho správného chovatele. Pamatujme, že to, co dostane štěně do vínku ještě v prenatálním vývoji - před narozením - a v prvních týdnech a měsících života ho ovlivní po celý jeho další život. Správná péče, čistota, pravidelný veterinární dohled a prvotřídní krmení feny v době březosti a kojení i štěňat zaručují velkou část úspěchu a základ dobrého zdraví. Nebývá to levné, ale věřte, že během dlouhého psího života se Vám investice do kvalitního štěněte mnohonásobně vrátí. A co znamená průkaz původu? I přesto, že se nebudete chystat do výstavního kolbiště a chcete pejska jen pro vlastní potěšení, průkaz původu je doklad, který Vám zaručuje, že právě Vaše štěňátko pochází z rodičů, kteří byli vybráni k použití pro další chov. Jsou to tedy jedinci zdraví a odpovídající standardu (tzn., že vypadají a i povahově odpovídají tomu, jak byste si představovali, aby jednou vypadalo i Vaše štěňátko). Nedočkáte se tedy nemilého překvapení – (pekinézi využívaní v chovu musí mít nejen sami PP, ale zároveň musí absolvovat tzv. bonitaci = zařazení do chovu – tzn., že sami jsou zdraví a nevykazují hrubé vady v exteriéru, ale i povaze, spojení vhodného páru pak musí schválit zkušený poradce chovu, všechna narozená štěňata obdrží průkaz původu – tzv. „nadpočetná štěňata“ jsou tedy naprostý výmysl většinou ostřílených „množitelů“ štěňat). Chovná fena má přesně stanovený maximální počet vrhů v určitém období, není tedy vyčerpána odchovem štěňat při každém hárání a štěňátka tak mohou dostat do vínku ten správný zdravý základ. V čistokrevném ( tzv. „papírovém“) chovu je každý vrh odkontrolován a otetován. Máte tedy určitou jistotu, že právě tato štěňata jsou zdravá a vyvíjela se ve správných podmínkách. Dobrý chovatel s Vámi vždy vyhotoví písemnou kupní smlouvu, která v případě nutnosti chrání Vás, ale také jeho před nedorozuměními. Samozřejmě ani prvotřídní rodokmen Vám nezaručí, že právě z Vašeho štěňátka vyroste výstavní šampion. Kriteria pro výstavy jsou přísná a během vývinu může dojít ke změnám. Jistě záleží také na Vás, jakým způsobem budete o psa pečovat, ale věřte, že pořídíte-li si štěně s kvalitním rodokmenem a z kvalitního chovu, uděláte maximum pro to, abyste se stali šťastnými majiteli psa, kterého jste si vybrali právě pro jeho typický vzhled a povahu.

Jak poznat toho „správného chovatele“? Leccos můžete zjistit sami z rozhovoru nebo návštěvy. Nelitujte peníze a raději se jeďte na štěňátko ještě před odběrem podívat. Můžete tak získat potřebné informace a na příchod štěňátka se důkladně připravit. Věřte, že investice vložené do cesty za společníkem, který s Vámi bude žít další dlouhé roky, i jeho kupní cena, je skutečně hodně zanedbatelná (byť by byla u kvalitního štěněte i relativně vyšší) v porovnání s náklady, které budete muset po celý jeho život investovat do jeho výživy a veterinární péče. Přehled o jednotlivých chovatelích a vrzích mají příslušné chovatelské kluby sdružující chov toho určitého plemene. Tam Vám mohou nejlépe poradit chovatele, od kterého můžete štěně pořídit. Adresy klubů jsou k dispozici na sekretariátu ČMKU (Českomoravská kynologická unie – nejvyšší organizace zastřešující čistokrevný chov psů všech plemen u nás) v Praze – www.cmku.cz. Plemeno pekinéz je v České republice zastřešeno 3 kluby. Já jsem členem původního Klubu pekingských palácových psíků Praha. Poslední krok je ale na Vás – chovatele navštívit a udělat si obrázek sami. Při předání štěněte nespěchejte, na vše se důkladně vyptejte. Ideální chovatel s Vámi zůstane v kontaktu po celý život Vašeho miláčka a je ochoten a připraven Vám vždy poradit.

Jak pečovat o pekinéze

 Výchova

 Pekinéz není nikterak náročnější na chov než jiná podobná společenská plemena. Má ale samozřejmě svá specifika. Pokud ho dopodrobna poznáme a budeme respektovat jeho potřeby, stane se pro nás vynikajícím společníkem na celý život.

O povaze pekinéze jsem se již zmínila. Jedinci tohoto plemene vykazují společné povahové rysy, přesto ale nikdy – stejně jako je tomu u lidí – nenajdeme dva úplně stejné, každý je trochu jiný, na každého platí trochu něco jiného. Základem správné povahy štěněte je samozřejmě správná a vyrovnaná povaha rodičů – hlavně matky, která potomky vychovává, dobrý základ výchovy u chovatele (nepodporovat agresivitu, nezavdat důvod k bázlivosti) a samozřejmě náš vlastní přístup hned po příchodu domů. I sebemenší chyba ve výchově a přístupu k pejskovi se nám může ošklivě vymstít.

 Ve výchově platí dvě základní pravidla: laskavost a důslednost. Pekinéz je silná osobnost a někdy může zkusit na nezkušeného majitele svou dominanci. Vždy mu však musíme dát najevo, že pánem jsme tu my, ale s citem! Na pekinéze neplatí tvrdý přístup a dryl. Tak bychom dosáhli pravého opaku a byli bychom na nejlepší cestě ho nenávratně zkazit. Jako trest zcela stačí okřiknutí, zvýšený tón hlasu. Pamatujme na to, že každý trest musí následovat bezprostředně po činu, v pozdější době nemá smysl, pes ho nepochopí a mohl by se stát zlým nebo bázlivým. Naopak při úspěchu nesmíme šetřit chválou. Bude-li dobře fungovat vztah mezi Vámi a Vaším psem, bude Vás bezmezně milovat a bude se snažit Váš požadavek splnit. Musíte být trpěliví a hlavně zcela důslední! Pamatujte, že záleží jen na Vás, jak svého psa vychováte. Naši psi jsou zvyklí na malé děti a milují je a děti milují psy. Vždy však musíme na naše ratolesti dohlédnout a vysvětlit jim, jak se mají k pejskovi chovat! Každý pes potřebuje někdy odpočívat, a pak ho tedy nesmíme v jeho pelíšku rušit, musí se v něm cítit v bezpečí. Někteří psi nemají rádi, když jim děti sahají do misky s krmivem nebo berou jejich hračky. V těchto případech je musíme respektovat, ale i pes si musí uvědomit, že ve smečce je až za našimi dětmi. Někteří dominantní jedinci mají snahu se „ve smečce“ posunout výše a snaží se prosadit. V takovém případě musíme vždy zasáhnout. Nikdy nesmíme projevit vlastní strach, to pes bezpečně pozná a využije toho. Není nic smutnějšího, než pes, který vládne rodině. Od svého pána (ten je vždy jen jeden) si vlastní pes musí nechat líbit prakticky cokoli (samozřejmě musíme mít rozumný přístup, nic neprosazujeme zbytečně) – je to důležité např., když pes onemocní a musí snést i méně příjemné úkony, napadne-li ho klíště na choulostivém místě, při ošetřování zubů, drápů nebo uší apod. I pekinéz se musí naučit základním pokynům, aby reagoval na zavolání, aby věděl, co je to „fuj“. To jsou povely, které mu mohou i zachránit život, proto základní výchovu nezanedbáváme.

Hned od začátku musíme štěně učit čistotě. Musíme ale pamatovat, že je to stejné jako u dětí – některý pejsek se to naučí dříve, jiný později – rozhodně ale ne dříve než tak v půl roce, spíše později vyzrálost organismu to nedovoluje. Pořídíme-li si štěně, s nějakou tou loužičkou zkrátka musíme počítat. Štěněti určíme místo, na které může potřebu vykonávat (tam položíme výborné, ale cenově náročnější savé dětské podložky, staré noviny nebo již nepoužívané staré složené povlečení – hadr) a trpělivě a důsledně ho na něj učíme. Většinou to brzy pochopí. Štěně, které již je v plné imunitě (nebo máme-li vlastní zahradu, na kterou jiní psi nepřijdou, již v nejútlejším věku) učíme venčení venku – vždy, když na něm poznáme, že potřebuje vykonat svou potřebu (hledá-li místo a je neklidný, po krmení, po spánku), ho vyneseme ven a při úspěchu nešetříme chválou – psík to brzy pochopí. Jestliže nám to nečiní potíže, je výhodnější, má-li psík i v dospělosti, kdy již je čistotný, své místo (trvalý záchodek), na které se může vyvenčit, nejsme-li zrovna doma. Nemusí dlouhé hodiny zadržovat nepřirozeně moč a tím si způsobovat zdravotní komplikace a my zase nemusíme myslet na to, že se v tu určitou hodinu musíme vrátit domů a vyvenčit – nemusíme mít výčitky, když se nečekaně zdržíme. Štěňata v naší chovatelské stanici jsou již naučena venčení venku a na hadr. 

Jakmile je štěně po očkování v plné imunitě (cca 3 – 4 týdny po poslední vakcinaci) a můžeme s ním vyrazit na ulici, přivykáme jej na vodítko. Některému štěněti se nasadí vodítko a jde se – to je ale spíše výjimka. Většinou pejskovi na krku více méně vadí. I tady musíme být velmi trpěliví a laskaví. Nikdy vodítkem necukáme, štěně netaháme. Musíme dát dobrý pozor, aby se nám z něj nevyvléklo a nevběhlo pod auto! Brzy se to naučí. Když pochopí, že vodítko slouží k příjemné procházce, kde může prozkoumávat spoustu novinek, bude se na něj těšit. Obvykle to netrvá příliš dlouho. Na pekinéze nepoužíváme klasický obojek (ničí hřívu) nebo dokonce kšíry (jejich používání může dokonce vést až k vadám na kostře), ale vodítko, které má na konci velkou smyčku – ta se různým mechanismem utáhne a zafixuje kolem krku tak, aby neškrtila, ale aby se také pes nemohl sám vyvléknout. Nikdy ho na vodítku nenecháváme bez dozoru (např. před obchodem) – je to pro něm velmi nebezpečné z mnoha důvodů.

 
Pekinéz je svérázná osobnost, ale i přesto se naučí základům správné výchovy. Jen tak nám bude dělat dokonalého společníka.

Krmení

 Pekinéz je malé plemeno, jeho krmná dávka tedy není příliš objemná, krmit ho však musíme o to kvalitněji. Nejnáročnější období je štěněčí věk. To, co dostane pes jako základ již od prenatálního vývoje zhruba do 1 roku, mu dá základ pro jeho celý další život. Chyby v tomto období se nedají nikdy napravit. Kvalitní výživa je tedy základním požadavkem. V podstatě máme dvě možnosti: krmit hotovou továrně vyráběnou stravou (granule, konzervy) nebo potravu připravovat sami eventuálně kombinovat oba způsoby, což se jeví jako nejlepší varianta.

 Naši psi jsou krmeni hotovou stravou – granulemi s přídavkem kvalitních konzerv nebo kapsiček (v zátěžovém období březosti, kojení nebo výstav). Štěňata jsou krmena výhradně granulemi Eukanuba Puppy Small Breed. Granule je vhodné nechat na několik minut namočit ve vlažné vodě nebo neslaném masovém vývaru (při hlavním krmení – u štěňat ve stáří 4 - 12 měsíců 3x denně, u mladších asi 5x denně). Během dne jim můžeme ponechat granule suché – k „chroupání“. Krmná dávka je tak velká, kolik štěně chce. Aby mělo skutečně pevnou kostru a svaly, musí přibírat na váze. Naši psi mají ideální velikost, nemusíme se tedy obávat, že by „přerostli“. Omezíme-li stravu, nebude náš pes menší, ale zaručeně „podtržený“. Ke granulované stravě není vhodné neopodstatněně přidávat další vitamínové či minerální doplňky. Výjimkou může být uvážené přidávání např. biotinu pro srst nebo přípravků k upevnění kostry typu Chassot (nikoli čistý vápník!).

Dospělé psy stačí krmit 1x denně, lepší variantou u malých plemen jako je pekinéz je ale krmení 2x denně. Psovi musíme dát vhodnou dávku – tolik, kolik sám chce, ale postupem času musíme sledovat, aby neměl přílišnou nadváhu. Vhodnější je granule namáčet, občas je podáváme suché, aby se trénovaly čelisti a zuby. Strava musí být opět velmi kvalitní. Každá dietní chyba se okamžitě na našem psovi projeví. Vzhledem k tomu, že krmná dávka je poměrně malá rozhodně doporučuji pouze velmi kvalitní značky hotových krmiv. V současné době je na trhu obrovské množství a orientace je někdy velmi nesnadná. Nenechme se zmámit bombastickou reklamou, některá krmiva jsou skutečně pouze šrot vhodný spíše pro domácí drůbež. Velmi kvalitní krmiva někdy mohou psi relativně méně ochotně přijímat. Je to dáno tím, že tato krmiva neobsahují chemická dochucovadla a soli jako jiná, levnější – zaručeně chutná. Sama mám výborné zkušenosti s krmivy těchto značek: Eukanuba, Royal Canine, Acana při přidávání konzerv: Eukanuba nebo kapsy Chivas.

Pes musí mít při jakémkoli krmení, ale zvláště při krmení granulovanou stravou, celý den přístup k čisté pitné vodě!

Rozhodneme-li se potravu připravovat doma sami, bude to náročnější, našemu psovi to bude ale zaručeně chutnat. V tomto případě krmná dávka sestává zhruba z 50% z masa (vždy tepelně upraveného drůbežího, hovězího, telecího, skopového, ryb nikoli vepřového – to je příliš tučné a nevhodné, z vnitřností můžeme občas použít trochu jater nebo srdce, drůbeží žaludky ostatní jsou nevhodné), asi z 25% z příloh (nejvhodnější jsou namočené ovesné vločky (ve vodě nebo neslaném masovém vývaru), pak rýže nebo těstoviny) a asi z 25% ze zeleniny (syrová jemně rozstrouhaná mrkev, občas paprika, rajčata apod., vyvarovat se musíme všech luštěnin!, také brambory jsou zcela nevhodné v jakémkoli stavu). Nezapomínáme na přídavek vajec – syrová (pouze žloutek, nikdy ne syrový bílek!), občas vařená, mléčných výrobků (tvaroh, jogurt, smetánek, tvrdý sýr, mléko jen občas a velmi malé množství – cca 1 dcl 1 – 2x týdně, nedělá-li dospělému psovi obtíže. Občas nabídneme ovoce (jablka, hrušky, švestky, třešně, meruňky a broskve bez pecek, jahody, banán, meloun, hroznové víno. Někteří jedinci ovoce milují a sami si je chodí na zahradu „sklízet“. Občas můžeme psovi nabídnout kávovou lžičku medu, kousek čerstvých syrových kvasnic a jako pochoutku kousíček olomouckých tvarůžků. Zcela se musíme vyvarovat soli, cukru, koření, čokolády, uzenin (včetně šunky), solených brambůrek, oříšků apod. – mohou být psovi až životu nebezpečné! Připravujeme-li stravu sami, nikdy ji nemůžeme dokonale vyvážit tím, co vše pes potřebuje. V tomto případě je proto vhodné přidávat vitamínové a minerální doplňky stravy – zvláště v zátěžovém období růstu, březosti, kojení či výstav, ale samozřejmě s mírou! Všechny součásti krmné dávky psovi důkladně promícháme, aby si nemohl vybírat jen jednotlivé kousky. Začnete-li krmit doma připravovanou stravou může se stát, že pes bude granule napříště odmítat. Variantou pak může být jejich namočení a přimíchávání do připravované čerstvé stravy.

Ke krmení psa jakéhokoli plemene – tím méně pekinéze - nepatří kosti! Jejich zkrmování může ohrozit život psa. Nejenže způsobuje tvrdou stolici, ale zvláště některé druhy se nebezpečně štěpí a mohou poranit jakoukoli část zažívacího traktu. Výjimku můžeme udělat, dáme-li psovi na hraní vekou uvařenou kost s chrupavkovým kloubem nejlépe telecí –– zaručeně z toho bude mít velikou radost. Prospěje mu také občasné podání chrupavek z uvařeného nebo upečeného kuřete např. od našeho oběda. To je jediná výjimka, kdy se můžeme podělit o svou stravu s naším psem. Žádné jiné zbytky psovi nedáváme, není odpadkový koš! Naše kořeněná a solená strava mu může hodně uškodit. Strava musí mít pří podávání vždy pokojovou teplotu – ani příliš studená, ani horká! Samozřejmostí je, že musí být vždy čerstvá, starší zbytky z misky odstraníme. Hygiena kolem krmení a čisté misky jsou nezbytné. Misky jsou nejvhodnější nerezové nebo kameninové, aby se daly dobře čistit a při krmení s nimi pes nepohyboval po místnosti, musí mít vhodnou velikost cca (0,3 – 0,4 l). Po nakrmení ji odebereme, aby si s ní pes nemohl hrát. Chceme-li mu ponechat přístup ke krmení po celý den, pak použijeme výhradně suché granule.

Pro zpestření stravy a posílení zubů a čelistí můžeme podávat kvalitní psí suchary nebo další speciální psí pochoutky, na trhu je jich nepřeberné množství. Sami musíme vyzkoušet, které našemu psovi zachutnají.

Péče o srst

 Krásná, zdravá, dobře udržovaná srst je ozdobou každého psa a u pekinéze to platí dvojnásob. Bohatost srsti je dána především geneticky, nedostal-li ji náš psík do vínku po předcích, nezbývá než se s tím smířit, nic s tím neuděláme. Máme-li to štěstí a náš pejsek byl přírodou obdarován (většinou ne náhodně), záleží na tom v jakých podmínkách bude žít (přetopený a suchý vzduch mu příliš prospívat nebude) a jak o něj budeme pečovat (výživa, prevence onemocnění a cizopasníků, úprava srsti), aby jeho srst byla exkluzivní.

Úprava jeho srsti však není tak náročná, jak by se mohlo na první pohled zdát. Srst se skládá ze dvou vrstev – vrchních dlouhých rovných a pevných krycích chlupů – pesíků a husté měkčí podsady. Není tedy tak jemná jako u jiných plemen a při pravidelné péči se přece jen tak lehko nezaplstí. Základním úkonem při péči o srst je její kartáčování. Kartáčováním se srst nejen upravuje a čistí (zbavuje prachu a nečistot), ale také se odstraňuje odumřelá podsada a masáží napomáhá lepšímu prokrvování kůže, což prospívá zdraví psa a vydatnějšímu růstu srsti. Velkou pozornost musíme věnovat právě výběru náčiní – kartáči. Nejvhodnější je kartáč z přírodních štětin přiměřené délky, tvrdosti a hustoty. Náhražkou může být podobný kartáč z umělých vláken - štětin. Poněkud diskutabilní je použití kovového kartáče. Je-li srst našeho psa natolik hojná, že se domníváme, že štětinový kartáč nestačí, pak můžeme vyzkoušet speciální psí kartáč s mosaznými dobře zakulacenými hroty (zakoupit se dá většinou na větších výstavách nebo si ho můžeme nechat zaslat poštou od speciálních prodejců. Nebývá nejlevnější, ale je to investice na dlouhá léta). Nikdy nepoužíváme obyčejný kovový kartáč nebo dokonce kartáč s ostrými zahnutými hroty určený k úpravě pudla! Tak bychom zcela bezpečně připravili našeho psa o podsadu a srst zničili. Před kartáčováním je výhodné použít speciální antistatický spray nebo rozčesávač nouzově i jen samotnou vodu lehce nasprejovanou do srsti. Úprava se pak zjednoduší a srst vydrží déle upravená. Kartáčovat začínáme na hlavě ve směru růstu srsti a pokračujeme po hřbetě až k ocasu. Velkou pozornost věnujeme zvláště místu za ušima, kde je srst jemnější a ráda se při zanedbání zacuckuje. Rozčešeme srst na ocase. Psa obrátíme na záda (můžeme ho přitom položit na klín) a pokračujeme od krku přes hruď, přední končetiny a bříško až k zadním končetinám. Nezapomeneme na místa v „podpaží“ a na zadních stranách pánevních končetin – i tam by se mohly tvořit žmolky, které při zanedbání mohou být velmi nepříjemné. Když jsme pročesali psa po směru růstu srsti, pokračujeme důkladným prokartáčováním proti směru růstu – zvláště v oblasti celého límce a hřbetu až po bedra, aby srst získala správnou bohatost. Kartáčování musí být vždy velmi jemné a šetrné, přesto důkladné. Zvláště u výstavní srsti se musíme chovat tak, abychom – s trochou nadsázky - „ani chlup“ nevytrhli nebo nepřetrhli zbytečně. U dlouhé srsti (na uších, ocase, končetinách) začínáme od konečků a pokračujeme ke kůži. Pokud se nám přece jen stane, že se v srsti vytvoří žmolky, musíme je ihned opatrně rozplést – tuto práci neodkládáme. Na zacuchanou srst naneseme rozčesávač a jemně se prsty snažíme srst od sebe oddělit. Poté použijeme hřeben a od konečků rozplétáme, dokud srst není zcela hladká, rozčesaná. Nikdy nesaháme po nůžkách! To je jen krajní zoufalé řešení. Ustřižené srsti trvá velmi dlouho než doroste do původní délky (to je důležité zvláště u výstavních jedinců). U některých pekinézů lze s úspěchem využít při úpravě speciální pudr – použitý s mírou, který usnadňuje česání, srst zbavuje nečistot a brání jejímu zacuchávání. Pozor, aby se nedostal do očí nebo aby ho pes nevdechoval.

Stačí tedy pár minut 1x – 2x týdně a máme krásného upraveného pekinéze, který nám i okolí bude dělat radost. Kartáčováním se srst zbavuje nečistot, odumřelé podsady a prokrvuje se kůže. Více pozornosti musíme psovi věnovat v období línání (zhruba 2x do roka). V té době je výhodnější psa kartáčovat denně nebo téměř denně. Také štěněčí srst asi do jednoho roku může být náročnější na údržbu, protože má jemnější strukturu, musíme jí věnovat více pozornosti – odměnou nám bude nadýchaný obláček „vaty“, který ale časem nahradí dospělá pevná srst.

Hřeben k česání srsti pekinéze nepoužíváme, vytrhával by podsadu a ničil tak srst – výjimkou může být šetrné použití na výstavě nebo při rozplétání zacuchané srsti.

Chceme-li se svým pekinézem sklízet úspěchy na výstavách, pak je namístě důkladnější péče o srst. Základem je opět kartáčování, ale nejlépe každodenní a velmi velmi šetrné. Srst nikdy nečešeme zcela suchou, vždy používáme antistatika nebo rozčesávače. Každý přípravek ale musíme používat uvážlivě, dáme pozor na oči a při prvním použití raději vyzkoušíme reakci na kůži, přestože výrobce deklaruje zaručeně přírodní původ. Osobně se mi osvědčila kosmetika značky Bio-Groom a 1# All Systems. Výstavní srst musí být vždy zcela čistá, dbáme, aby se zbytečně neobrušovala.

Pekinéze koupeme jen zcela výjimečně. Jeho srst to nevyžaduje – naopak při častějším koupání může dojít ke zničení struktury srsti. Používáme-li pravidelně kartáčování, srst zůstává čistá. Je-li to skutečně nezbytně nutné, psa vykoupeme za použití velmi šetrného a vhodného šamponu a dbáme na dokonalé vymytí šamponu a skutečně důkladné prosušení srsti, což může trvat velmi dlouho. Po koupání musíme být velmi trpěliví při rozčesávání srsti – nikdy ji nerozčesáváme mokrou. V nepříznivém chladném počasí několik dní po koupání zkrátíme procházky jen na nezbytnou dobu – srst psa nechrání. Uvědomme si, že každým vykoupáním zbavíme psa jednak značné části podsady a jednak přirozeného ochranného filmu – výsledkem je, že srst se paradoxně více špiní. Nikdy nekoupeme pekinéze těsně před výstavou, dočkali bychom se velikého zklamání v podobě zplihlé srsti.

V případě nepříznivého počasí je samozřejmě vhodné psovi po každé procházce osprchovat spodní část těla – bez použití šamponu.

Péče o oči

 Pekinéz – stejně jako řada dalších malých plemen se zkráceným nosem - má velmi krásné tmavé kulaté a velké oči. Většina majitelů pekinézů se po celý jeho život nesetká s problémem. Znám mnoho pekinézů, kteří se dožili vysokého věku a nikdy nepoznali, co je mast nebo kapky v oku. Pekinéz netrpí dědičně založenými zdravotní problémy oka jako jiná plemena, faktem však je, že jeho oči mohou být přece jen náchylnější ke zranění (při potyčce s jiným psem, kočkou, ve vysoké ostré trávě, ve větrném počasí, v prachu apod.) a pak je třeba vědět, jak se zachovat, aby následky nebyly tak vážné jako u jiných psů nepoučených majitelů. Proto uvádím i následující řádky, které rozhodně neslouží k nějakému zastrašení, ale měly by Vás upozornit na to, jak se zachovat v případě, že problém nastane. Jestliže se objeví jakýkoli i drobný problém (začervenání bělma, škrábnutí na rohovce, počínající zakalování – šednutí nebo modrání oka, hnisavý hlen v oku, v krajním a zanedbaném případě již bílý vznikající vřed na oku), nesmíme váhat a ihned zasáhnout a vyhledat pomoc! V tomto případě jde skutečně o minuty (nedbáme na to, že je právě půlnoc), zanedbáme-li začátek, odložíme-li návštěvu veterináře nebo podání léku o několik hodin nebo třeba na druhý den, pak bývá léčba velmi dlouhá a někdy může být až neúspěšná.

Oči tedy pravidelně denně kontrolujeme pohledem (to by pro nás neměl být problém při kontaktu s naším miláčkem). Někdy trochu více slzí nebo se na nich či v koutku oka může usadit neškodný hlen. Pak oko jemně očistíme kouskem měkké buničité vaty (nikdy nepoužíváme vatu normální, obsahuje vlákna, která by mohla oko podráždit) namočené v převařené vodě nebo Ophtalu. V domácí lékárničce by neměly chybět oční kapky Ophtalmo-septonex v případě potřeby první pomoci, není-li problém závažný nebo nemáme-li či si netroufáme použít antibiotické kapky. Ophtalmo-septonex někdy dokáže počínající drobný problém (např. při podráždění větrem) dobře zažehnat.

Pokud přece jen k nějakému očnímu problému dojde, doporučuji nelitovat vložené finance a obrátit se na skutečného odborníka – veterinárního specialistu oftalmologa. Mám to veliké štěstí, že skutečně výborný veterinář má ordinaci asi 20 km od nás – v Pardubicích a nastane-li vážný problém, mohu ho ihned vyhledat. Navštěvují ho ale pacienti z celé republiky, pokud vím, pravidelně ordinuje také v Praze.

Pro Vaši informaci uvedu kontakt, který se Vám může hodit:

MVDr. Jiří Beránek, Husova 1747, 530 03 Pardubice, tel./fax: 466 262 914,

mobil: 603 272 796

Za dlouhá léta chovatelské praxe jsem měla možnost se setkat s nejednou oční komplikací (většinou po zranění při potyčkách mezi psy) a získala tak spoustu zkušeností. Určitě mi můžete kdykoli zavolat, samozřejmě nemohu suplovat péči veterináře, ale ráda se s Vámi o své zkušenosti podělím a společně můžeme najít vhodné řešení či podnět. Někteří veterinární lékaři přece jen bohužel nemají tolik zkušeností právě s oftalmologií psů a některé léčebné postupy mohou oko nenávratně poškodit. Proto skutečně výrazně doporučuji konzultovat nastalý problém s očním veterinářem, zvláště jedná-li se o déletrvající nebo velmi závažný problém. Onemocnění oka může být nenávratná záležitost, proto mu věnuji tolik prostoru.

Jste-li zkušený chovatel a dovedete dobře rozpoznat vznikající problém v oku, pak je rozhodně namístě mít v domácí lékárničce antibiotické kapky k okamžitému použití, aby se stav nezhoršil. Mně se výborně osvědčily kapky Ciplox (účinná látka Ciprofloxacin), podávané několikrát denně do oka (zpočátku 6x i více, po několika dnech 4 – 5x denně), léčba musí být dostatečně dlouhá. Je-li stav velmi vážný, pak je namístě i podání celkových antibiotik (injekčně nebo perorálně). Použití očních mastí je nevhodné, protože zachycují prach z okolí a tím oko dodatečně dráždí a stav se může zhoršovat. Každý větší problém rozhodně konzultujeme s dobrým veterinářem!

Péče o uši

 Uši je třeba pravidelně kontrolovat, ale přehnaná péče spíše škodí. Jsou-li čistá, není třeba nijak zasahovat. Tvoří-li se v nich více mazu, pak je velmi opatrně očistíme. Zevní zvukovod (vnitřní část boltce) otřeme kouskem buničité vaty namočeném v dětském oleji. Čistíme vždy jen tu část, kam vidíme, a dbáme na to, abychom maz a nečistoty nezasunovali hlouběji do ucha. Lepší variantou jsou moderní přípravky speciálně určené k čištění uší psů (např. Otifree výrobce Vétoquinol), které se nakapou do ucha, tam rozpustí maz a nečistoty, které jednoduše setřeme tamponem nebo kouskem buničité vaty.

Nastane-li v uchu problém projevující se např. začervenáním zevního zvukovodu, přílišnou produkcí ušního mazu, případně pohazuje-li pes hlavou nebo je jeho ucho citlivé na dotyk, bezodkladně vyhledáme veterináře, může jít o zánět zevního zvukovodu, který je v současné době dobře léčitelný. Zanedbá-li se ale jeho léčba, může přejít do chronické formy a taková léčba je pak velmi zdlouhavá a nepříjemná.

Péče o vrásku

  Pekinéz je plemeno se zvrásněnou kůží v obličejové partii – nad nosem má více či méně výraznou kožní řasu – vrásku. Obvykle vráska nepůsobí žádné obtíže, ale je-li příliš výrazná, může se „zapařit“. Je proto třeba ji občas zkontrolovat a je-li vlhká, pak vytřít kouskem suché buničité vaty. Nastane-li problém v podobě začervení, vrásku vytíráme 2 – 3x denně čtverečkem buničité vaty namočené v 60% lihu zakoupeném v lékárně (slouží k dezinfekci a vysušení) až do odeznění problému. Dbáme abychom lihovým tamponem nezasáhli oko. V žádném případě nepoužíváme žádné zásypy nebo masti.

Péče o drápky a tlapky

 Také stav drápků našeho psa musíme pravidelně kontrolovat. Někteří jedinci si je dostatečně obrušují a není nutné ošetřování. Většinou je ale potřeba drápky čas od času zkrátit. Častost je dána především prostředím, po kterém se pes pohybuje. Po betonovém chodníku si drápky spíš obrousí než na travnaté zahradě. V takovém případě použijeme speciální kleště na psí drápy ve tvaru gilotinky, do které se dráp zasune a jednoduchým pohybem zkrátí. Musíme jen dbát na to, kde končí lůžko drápu (světle zbarveného drápky je jeho růžová silueta dobře patrná, u tmavých zkrátíme raději méně), jeho zasažení je pro psa velmi bolestivé a hodně krvácí. Časem získáme cvik a ošetřování drápků pro nás nebude problém. Nesmíme zapomenout na dráp na pátém prstu hrudních končetin, který je posazen výše a neobrušuje se. Štěňata v naší chovatelské stanici jsou i na tento úkon navyklá. V krajním případě můžeme požádat o pomoc šikovného veterináře, chovatele nebo navštívit psí salon.

Tlapky vyžadují naši pozornost především v zimě. Pohybuje-li se náš pes v tomto období po chemicky ošetřených chodnících, pak je na místě ošetření tlapek vazelínou před každou procházkou.

Standard uvádí, že pekinéz má bohatě osrstěné také prsty. Většina rozhodčích ale toleruje zkrácení srsti v těchto partiích. Příliš dlouhá srst na tlapkách pak psovi nijak nepřekáží v pohybu a po zkrácení srsti se v nich neudržuje tolik nečistot. Na druhou stranu tlapku svým způsobem chrání. Je to tedy na našem zvážení, řešením může být určitý kompromis.

Péče o zuby

 Stejně jako nezanedbáváme péči o vlastní chrup, neměli bychom zanedbávat ani péči o chrup našeho miláčka. Jeho stav bychom měli pravidelně kontrolovat. Na zubech se již velmi záhy (kolem 7 měsíce věku) může začít usazovat zubní kámen, který pak je příčinou mnoha nepříjemností, zápachem z tlamy počínaje, zánětem dásně a s tím souvisejícím pozdějším vypadnutím zubu a možnou komplikací v podobě poškození organismu (ledvin, srdce) celkovým prostoupením mikroorganismů konče. Výbornou prevencí je samozřejmě pravidelné čištění zubů za pomoci speciální pasty nebo roztoku a kartáčku pro psy. Vzhledem k tomu, že tato péče bývá pro majitele náročnější, je bohužel často neprávem opomíjena. Můžeme se tedy pokusit alespoň o kompromis: psovi předkládáme pravidelně k chroupání psí suchary, které mechanicky zuby čistí (hračky z buvolí kůže jsou výborné k žvýkaní a posilují čelisti, zuby ale nečistí), podobnou funkci plní i granule v suchém stavu. V současné době na našem trhu již existují také speciální tyčinky či kosti sloužící k čištění zubů a nově také hračky s podobnou funkcí. Existují také speciální dentální roztoky, které mají ochranný a preventivní účinek proti vzniku zubního kamene. Objeví-li se ale přece jen, nezbývá než jej mechanicky odstranit. Máme-li dobře vychovaného psa a jsme-li sami trpěliví, můžeme se sami pokusit o jeho mechanické odstranění vhodným předmětem (pozor ale abychom nezranili oko!). Většina veterinárních lékařů totiž používá při odstranění kamene narkózu, což může být pro pekinéze zbytečně nebezpečné, a nebudeme-li o chrup po takovém ošetření i nadále pečovat, problém se velmi záhy objeví znovu.

 
Péče o anální váčky

Po obou stranách konečníku ve vzdálenosti cca 1,5 cm se nacházejí tzv. anální váčky. Ty se naplňují silně páchnoucí tekutinou, která částečně odchází se stolicí. Někdy se ale váčky více naplní a je třeba je mechanicky vyprázdnit, aby nedošlo k velmi nepříjemnému zánětu těchto análních žláz. Zánět poznáme podle toho, že pes „sáňkuje“ po zadku nebo je jeho konečník zarudlý a bolestivý. V takovém případě samozřejmě nezbývá než vyhledat veterináře. Prevencí je občasná kontrola a vyprázdnění váčků, ale pozor přehnaná péče více škodí! Někteří jedinci zásah vůbec nepotřebují. Čím častěji se váčky vyprazdňují, tím rychleji se tekutina doplňuje. Nesprávným zákrokem by také mohlo dojít k pohmoždění, nejsme-li si tedy jisti, raději vyhledáme pomoc veterináře nebo zkušeného chovatele. Později vše zvládneme sami.

 Vnitřní a vnější cizopasníci - prevence

 I při sebelepší péči se nemůžeme vyvarovat toho, aby našeho miláčka nenapadli cizopasníci. Je proto třeba nezanedbat prevenci.

 Vnitřní cizopasníci:

Pořídili-li jste si štěně z dobrého chovu, pak bylo jistě pravidelně preventivně odčervováno podle doporučeného schématu od nejútlejšího věku (stáří 14 dní). Štěňata do 6-ti měsíců je vhodné odčervovat 1x za měsíc a velmi vhodným a šetrným přípravkem, který i já používám, je Banminth pasta.

Dospělého jedince odčervujeme (proti oblým červům i tasemnicícím a dalším parazitům) pravidelně preventivně 3x – 4x do roka tabletami (např. Drontal plus, Pratel,) podle hmotnosti psa, zakoupenými u veterináře nebo v lékárně.

 Vnější cizopasníci:

Mezi nejčastější vnější cizopasníky, kteří mohou napadnout našeho psa patří blechy nebo klíšťata. Nebezpečí i na našeho sebečistšího miláčka číhá na každém kroku. Je-li to ale nutné, můžeme ho poměrně účinně chránit použitím přípravků, které mají dlouhou účinnost. U štěňat je však používáme velmi opatrně a opodstatněně. Dospělého psa je vhodné začít ošetřovat v jarních měsících, má-li ovšem soused za plotem zablešené monstrum, pak musíme ošetřovat celoročně (největší invaze blech i klíšťat je obvykle v březnu až květnu - a pak na konci léta – srpnu až říjnu). Před napadením blechou se mi dobře osvědčil přípravek Frontline – spray, který účinkuje až 3 měsíce, proti klíšťatům je však méně účinný (uvádí se 1 měsíc, ale klíšťatům na mých psech očividně příliš nevadil brzy po aplikaci), používám tedy Petosan - spray, který se mi zdá účinnější. Moderní a velmi jednoduchou formou aplikace antiparazitálních přípravků jsou pipety, jejichž obsah se vymáčkne na kůži v oblasti lopatek. Většina psů je jistě dobře snáší, ale viděla jsem i velmi ošklivou alergickou reakci po jejich použití u několika psů (konkrétně přípravek Expot). Musíme mít vždy na paměti, že se jedná o chemické látky, které také mohou našeho psa ošklivě podráždit a při jejich používání být velmi obezřetní a raději je předem vyzkoušet na menší oblasti těla. S neosvědčenými přípravky pochybných výrobců raději vůbec neexperimentujeme, mohlo by se nám to ošklivě vymstít. Vždy musíme zvážit možné riziko napadení a nežádoucí reakce po podání chemikálií. Méně vhodnou formou preventivní ochrany jsou protiparazitální obojky či pudry, či dokonce injekce nabízené některými veterináři!

Našeho pejska mohou napadnout ještě další méně běžní vnější cizopasníci, pokud se nám tedy zdá, že něco není s kůží v pořádku, bezodkladně navštívíme veterináře.

 Očkování

 Každé štěňátko z naší chovatelské stanice je již ve stáří 6 – 8 týdnů poprvé očkováno vakcínou Duramune, po 3 - 4 týdnech přeočkováno druhou dávkou a po dalších 3 – 4 týdnech je vakcinace dokončena třetí dávkou již také proti vzteklině. Po dalších 3 – 4 týdnech si štěně vytvoří protilátky a je tedy v plné imunitě proti zákeřným infekcím nemocí psinkového komplexu, parvovirózou, leptospirózou, koronavirózou i vzteklinou. Toto komplexní očkování je pak třeba 1x ročně nechat přeočkovat vždy několik dní před uplynutím 1 roku od poslední vakcinace. Pes v době očkování musí být naprosto zdravý a zbavený všech cizopasníků, fena by neměla hárat nebo být dokonce březí! (očkujeme raději s předstihem), aby si mohl vytvořit dokonalou imunitu.

Pocházíme-li z oblasti, ve které je prokázán výskyt infikovaných klíšťat nebo komárů, pak jistě zvážíme možnost očkování našeho psa také proti borelióze. Vakcína pro psy byla vyvinuta a používá se.

Existují ještě další vakcíny proti méně běžným infekcím, vhodnost a nutnost jejich použití je vždy třeba konzultovat s vlastním veterinářem.

Pokud jsme od chovatele odebrali štěňátko, které ještě není v plné imunitě (tzn. mladší zhruba 4 měsíců), rozhodně ho nevodíme do žádných prostor a míst, kam chodí jiní cizí psi, kde by se mohlo nakazit a uhynout!

 
Onemocnění

 I při té nejdokonalejší péči se může stát, že náš psík onemocní. V tom případě je velmi důležité, abychom se mohli obrátit na skutečně výborného veterináře, kterému důvěřujeme. Naši psi jsou v péči MVDr. Jaromíra Ekra, Pražská 94, 500 04 Hradec Králové, tel/fax: 495 533 261.

Veterináře pro našeho pejska vybíráme velmi pečlivě, v úrovni péče jednotlivých lékařů mohou být bohužel velké rozdíly a pamatujme na to, že našemu pejskovi jednou může jít o zdraví, ale i život. Jestliže náš veterinář není seznámen se specifiky plemene pekinéz (např. použití výhradě šetrné narkózy v případě nutnosti apod.), raději se obraťte na jiného. Vyptejte se v okolí zkušených chovatelů a zvažte jejich doporučení. Vyberte takového, na kterého se můžete obrátit i o víkendu o půlnoci. Raději važte delší cestu za skvělým lékařem, rozhodně se Vám to vyplatí!

Vždy se držte zásady, že raději navštívit veterináře zbytečně než pozdě. Přijdete-li včas, uděláte maximum pro uzdravení Vašeho psa a ušetříte tak i nemalé prostředky. Časem jistě poznáte, kdy se Váš pejsek necítí ve své kůži a je třeba zasáhnout. K viditelným příznakům onemocnění může patřit apatie, netečnost, náhlé odmítání potravy, déletrvající či úporný průjem nebo zvracení (velmi nebezpečné jsou s příměsí krve!), tvrdé či nafouklé břicho, odmítání pohybu, bolestivost jakékoli části těla, močení krve nebo zástava močení, zvýšená teplota (nad 38,5 ºC), svědivost kůže, otoky apod.

 
Výstavy

V případě, že ale to štěstí budete mít, určitě neváhejte, nelitujte vložených peněz a výstavy vyzkoušejte. Mají skvělou atmosféru, setkáte se tam se spoustou zkušených i méně zkušených chovatelů a vystavovatelů, se kterými se můžete podělit o zážitky, nakoupíte si speciality pro Vašeho miláčka a uděláte mnoho právě pro tolik potřebnou propagaci tohoto jedinečného plemene. No a v případě úspěchu si můžete odvézt i krásný pohár, který jistě může být nevšední ozdobou Vašeho bytu.

Nejlépe je začít na některé menší výstavě (například oblastní nebo krajské), abyste na vlastní kůži poznali, jak to na výstavě chodí. Později můžete vyzkoušet i výstavy vyššího typu (národní, klubovou, speciální či mezinárodní, pro špičkové psy se každý rok koná v zahraničí ještě výstava evropská a světová). Vystavovat můžete už štěně od 6-ti měsíců věku až po veterána věkem neomezeného. Psi se v jednotlivých třídách předvádějí rozdělení podle pohlaví a věku (třída dorostu, mladých, mezitřída, otevřená, veteránů) event. již dosažených úspěchů třída vítězů nebo šampionů), vítězové pak spolu soutěží o vrcholný titul. Co budete potřebovat? Předem přihlášeného psa, který musí mít průkaz původu, platné očkování a musí umět chodit na vodítku a být upravený, dobré je, když se nebojí stát na stole. To je v kostce vše.

V odborném kynologickém časopise, ale nejlépe na www.cmku.cz najdete seznam všech výstav, které se ten rok konají v celé naší republice. Vyberete si a kontaktujete pořadatele – ten Vám zašle propozice, vyplníte jednoduchý tiskopis jeho přihlášky přesně a úplně podle průkazu původu a odešlete ji spolu s fotokopií průkazu původu na adresu pořadatele. Přihlášky přijímá obvykle do doby cca 4 – 6 týdnů před konáním akce (pak už je výstava uzavřena, tiskne se katalog a není možné se dodatečně dohlásit). Asi 10 dní před konáním výstavy obvykle obdržíte potvrzení a instrukce. Přejímka psů bývá mezi 7 – 9 h. Váš pes musí mít platné očkování a musí být zdravý – to Vám potvrdí Váš veterinář razítkem do očkovacího průkazu (nebo PET PASU) 1 – 3 dny před konáním výstavy.

Na výstavě si po příchodu a kontrole očkovacího průkazu vyzvednete katalog, ve kterém najdete vše potřebné. Najdete výstavní kruh, ve kterém je posuzováno Vaše plemeno a vyčkáte až na Vás přijde řada (na velkých výstavách je uveden přibližný čas posouzení v katalogu), raději se příliš nevzdalujte, abyste posouzení nepropásli. Při delším čekání se výborně osvědčí kempingový nábytek (skládací stolek a židle), který můžete umístit přímo u kruhu. Pes stále zůstává s námi, nikam ho neodkládáme, někteří jedinci dění na výstavě přímo milují, milují atmosféru všeho nového kolem sebe a rádi se ukazují, jiní ji prospí. Doma nesmíte zapomenout kartáč, případně přípravky k úpravě psa, a misku na vodu. Zkušenější vystavovatelé nebo pořadatelé Vám jistě rádi poradí. Pekinéz na výstavě nemusí umět nic mimořádného. V kruhu se vodí na tenkém výstavním vodítku, které máme vždy v levé ruce – psa vodíme v kruhu proti směru hodinových ručiček, tak, aby byl vždy pes uvnitř kruhu a rozhodčí si ho mohl dobře prohlédnout v pohybu. Rozhodčí nám sám řekne, co po nás požaduje (např. předvedení psa od něj a k němu, aby si ho mohl dobře prohlédnout v pohybu zepředu a zezadu, nebo „do trojúhelníku“ – vidí ho tak ze všech stran). Skutečně na tom není nic složitého. Pekinéz je v kruhu posuzován na stole, neměl by se na něm tedy bát – doma ho na to zvykáme. Rozhodčí si ho prohmatá, někdy prohlédne zuby (u pekinéze to ale standard nevyžaduje), psům zkontroluje varlata. Je-li s posuzováním u konce, sdělí nám i publiku verdikt.

Každý vystavovaný pes je oceněn známkou (ve třídě dorostu velmi nadějný nebo nadějný, v ostatních třídách výborný, velmi dobrý, dobrý, dostatečný, v krajním případě vyloučen z posuzování), je stanoveno pořadí u prvních 4 jedinců, v případě ocenění známkou „výborný 1“ může (ale nemusí!) rozhodčí zadat příslušný titul podle druhu výstavy. Nejvyšší tituly se zadávají na mezinárodních výstavách.

Ani v případě prvního nezdaru se ale nenechte odradit a naopak první úspěch si nenechte stoupnout do hlavy. Zvláště na menších výstavách může být slabší konkurence, mohou zde posuzovat rozhodčí pro více plemen (ne specialisté) a jejich verdikty mohou být někdy poněkud zavádějící – a to ale v negativním ale i pozitivním smyslu. Pamatujte, že i sebekrásnější pes nemusí mít pokaždé „svůj den“ a že také známka „velmi dobrá“ značí stále velmi dobrého představitele plemene! Jestliže některý rozhodčí poukáže na nedostatek našeho psa, kterého si jiný rozhodčí nevšiml nebo ho nepenalizoval, pak se s tím musíme smířit a zkusit to třeba zase příště. Samozřejmě velká část úspěchu závisí na úpravě a předvedení psa, především na větších výstavách. Žádný učený ale z nebe nespadl a i Vy se časem naučíte, jak svého psa správně upravit a předvést tak, aby vynikly jeho přednosti a skryly se drobné nedostatky. Jsou v tom léta praxe, učení se a neustálého zdokonalování. Osobně mám za sebou téměř čtvrt století vystavování na stovkách výstav doma i v zahraničí, občas stojím i na druhé straně – jako rozhodčí, budete-li potřebovat v čemkoli poradit, určitě se na mne můžete obrátit, ráda Vám pomohu.

Na výstavě bychom měli vyčkat až do jejího závěru. Vyhrajeme-li, závěrečných soutěží se přímo účastníme, skončíme-li v poli těch ostatních, je pro nás zážitkem přehlídka toho nejlepšího ze všech plemen, co bylo na výstavě k vidění. Zároveň, tím že setrváme na výstavě, dáváme možnost návštěvníkům – divákům prohlédnout si a seznámit se právě s tím naším kouzelným plemenem.

 
Telefon: 49 55 35 642

Mobil: 723 174 173

Závěrem mi nezbývá než Vám popřát jen a jen spoustu radostí s Vaším pekinézem.

  Iveta Dosedělová

chovatelská stanice

 Čínský démant